Skořice kůra (Skořicovník cejlonský) mletá 100g

• Skořicovník cejlonský kůra mletá (Český text na obalech)

Složení: Cinnamomum aromaticum cortex plv. Nařízením EU je zakázáno uvádět na obalu výrobku jakékoliv zdravotní účinky. Více informací o zdravotních účincích byliny najdete v našem herbáři. VIZ ZDE: http://herbar.milota.com/rostlina/skorice-kura-50g . Nejdůležitější obsahovou látkou skořicové kůry je silice, která obsahuje aldehyd kyseliny skořicové, phellandrin a eugenol. Dále ve skořici nacházíme třísloviny, pryskyřice a bezdusíkaté extraktivní látky nejednotné povahy, slizy a další látky. Skořice je jeden z nejdůležitějších léků ayurvédy. V tradiční čínské medicíně vyrovnává harmonii elementů jang a jin. Skořicové víno: 15g skořice a 2 kusy hřebíčku na 1 litr červeného vína, 7 dní vyluhovat.
Užívání: 1 polévkovou lžíci přelít 5 dcl studené vody, přivést do varu, vařit 2 min. vyluhovat 15 min. popíjet 3x denně.
Výrobce: Milota s.r.o., Záhumení 168, 74285 Vřesina, www.milota.com, milota@milota.com
Země původu: Česká republika 

• Škoricovník cejlónsky kôra mletá (Slovenský text na obaloch)

Zloženie: Cinnamomum aromaticum cortex plv. Nariadením EÚ je zakázané uvádzať na obale výrobku akékoľvek zdravotné účinky. Viac informácií o zdravotných účinkoch byliny nájdete v našom herbári. Najdôležitejšiou obsahovou látkou škoricovej kôry je silica, ktorá obsahuje aldehyd kyseliny škoricovej, phellandrin a eugenol. Ďalej v škorici nachádzame triesloviny, živice a bezdusíkaté extraktívne látky nejednotnej povahy, slizy a ďalšie látky. Škorica je jeden z najdôležitejších liekov ayurvédy. V tradičnej čínskej medicíne vyrovnáva harmóniu elementov jang a jin. Škoricové víno: 15g škorice a 2 kusy klinčekov na 1 liter červeného vína, 7 dní vylúhovať.
Užívanie: 1 polievkovú lyžicu preliať 5 dcl studenej vody, priviesť do varu, variť 2 min. vylúhovať 15 min. popíjať 3x denne.

Komplexní informace o bylině bez léčivých účinků:
Více informací o léčivých účincích byliny ZDE:

Skořicovník čínský: Synonyma:
Latinsky: Cinnamomum cassia Blume

Skořicovník čínský: Droga:
Latinsky: Cortex cinnamomi chinensis, Cassia lignea
Česky: kůra skořicovníku čínského

Skořicovník čínský: Názvy:
Slovensky: Škoricovník čínsky
Německy: r Gemeiner Zimtbaum
Anglicky: Cinnamon Tree

Chemické složení: Čínská skořice obsahuje 1-3% silice, která má drsnější pach než cejlonská. Její hlavní složkou je opět skořicový aldehyd (75-90%), potom ale o-metoxyskořicový aldehyd, který jí dodává zvláštní pach. Proti cejlonské skořici má i vyšší obsah tříslovin a slizu. Dále je v silici obsažen phellandrin a eugenol.

Vnitřní užití:
Skořici podáváme samostatně formou tinktury, případně mletou korovou drogu vmícháváme do čajových a kořenících směsí. Ze skořice lze přirozeně připravovat nálev nebo odvar, ale nejvhodnější lékovou formou je tinktura, která je i lékárensky běžně dostupná. Průměrné dávkování činí 4krát denně 20-25 kapek.

Lze nahradit: Skořice se získává i z jiných druhů rodu Cassia - především ze skořicovníku jávského - Cassia burmanii Blume. Je to tzv. Padang-cassia, která připomíná cejlonskou skořici, jenže má vyšší obsah slizu. Tzv. saigonská skořice - podobná čínské, ale sladší - pochází z druhu Cassia loureirii Ness. Skořice z Cassia culilawan má plochý tvar a voní jako hřebíčky. Z divoce rostoucích druhů skořicovníku cejlonského pochází tzv. seychellská skořice.

Popis: Skořicovník čínský je statný tropický strom, dorůstající výšky i přes 10 metrů, s listy světle zelenými, vonnými, poněkud uzšími a delšími, než u skořicovníku cejlonského. Kůru má drsnou, rozpukanou, popelavě šedou. Květy jsou drobné, žlutavé, nenápadné a vytvářejí vrcholičnaté svazečky a řídká, latnatá květenství. Nezralé dužnaté plody tohoto druhu mají velmi příjemné aroma. Sbírají se těsně po odkvětu, suší se a přicházejí na trh jako tzv. kassiový květ. Někdy se skořicovník pěstuje v podobě většího keře.

Místo výskytu: Silice se získává ze skořicovníku čínského, stromu rozšířeného hlavně ve Vietnamu a v jižní Číně. Dále se pěstuje na Cejlonu, Jávě, Sumatře a v dalších tropických oblastech.

Doba sběru + sbíraná část: Drogu tvoří kůra 6-10-letých stromů, nedokonale oškrabaná, zbavená korku a části kůry. Jako Cassia vera se označuje čínská skořice dobré kvality, Cassia lignea je směs s nižší kvalitou.

Skořicovník pravý náleží k rostlinám vavřínovitým (Lauraceae), s nimiž z našich rostlin jest nejblíže příbuzný dřišťál (Berberis vulgaris L.). Roste-li planě na otevřeném místě, má vzrůst stromovitý, dorůstaje výšky až 10 m a ve kmeni tloušťky 4-5 dm; je-li však pěstován a každá 2-3 léta pro vonnou kůru větví seřezáván5, má vzrůst křovitý a nedosahuje větší výšky nežli 3-4 m.

Větve mají hladkou, žlutošedou kůru a nesou vstřícné, z části též střídavé, krátce řapíkaté, vejčité-podlouhlé, 10-15 cm dlouhé a 6-8 cm široké, celokrajné, kožovité, lesklé listy, jakož i bohaté, přes 1 dm vysoké, dílem konečné, dílem úžlabní laty drobných, mnohomanželných, vně bělavých, hedvábitě pýřitých, uvnitř žlutozelených kvítků.

Libovonné květy, rozvíjející se v tropech v lednu a v únoru, mají na zdužnělé číšce 6dílné okvětí, 12 tyčinek, z nichž však jsou 3 vnitřní jalové, a svrchní semeník s jednoduchou čnělkou. Tyčinky jsou tím zvláštní, tě prašníky jejich otvírají se chlopněmi (nikoli skulinami jako u většiny rostlin).

Plody jsou vejčité, posléze modročerné, jalovcem zavánějící bobule, asi do polovice objaté číškovitou spodinou okvětí.

Skořicovník pravý jest domovem na ostrově Ceyloně, kde roste místy v lesích dosud planě; ale ovšem v míře daleko větší se pěstuje, zvláště na západním pobřeží v okolí měst Kolomba a Matury. Ze Ceylonu rozšířila se kultura jeho do zemí sousedních zejména do Vých. Indie, do Číny, na ostrovy Sundské (nejvíce na Javu) a na ostrovy Filipínské; v novější době zavedeno pěstování jeho též v Africe jakož i v horké Americe, zvláště v Brasilii a na ostrovech Antilských.

Nejlépe se mu daří v půdě písčité, zavlažované často deštěm. Pěstování jeho nedá mnoho starostí: Mladé odnože, jež se byly odebraly starším rostlinám, anebo též mladé rostliny, jež byly ve školce vypěstovány ze semen, zasadí se ve vzdálenostech asi 3 m od sebe do připravené půdy a dále kromě ničení plevele jiného ošetřování nevyžadují. Za málo let dospějí rostliny ve vzrůstu tak daleko, že se jim mohou některé větve, které dosáhly tloušťky prstu, za příčinou výroby skořice odebrali. Děje se tak v době největší mízy, tudíž obyčejně 2kráte do roka: po prvé v měsících květnu a červnu, po druhé v říjnu a listopadu, a to vždy každá 2-3 léta. Mezi tou dobou musí být popřáno keřům klidu, aby ve vzrůstu opět zesílily.

Rozumí se samo, že vybírají se vždy větve „zralé?; slabší větve nechají se až do příští sklizně. poněvadž na seřezávaném keři vždy nové a nové větve vyrůstají, možno při rozumném si vedení těžiti skořici z téhož keře po velikou řadu let.

S uřezaných větví odstraní se nejprve všecky postranní slabší větévky a otrhají se všecky listy, načež se větve kouskem válcovitého, tvrdého dřeva, které se na kůru silně přitlačuje, několikráte přejedou, aby se vrstva pletiva podkorního uvolnila a kůra pak snadněji dala se sloupnout. Po té se kůra příčnými řezy ve vzdálenostech 3-5 drn kolkolem nařízne a dvěma podélnými řezy na protilehlých stranách se natrhne, tak že ji pak možno tupě zaokrouhleným nožem podebrat a odloupnout. Odloupnutá kůra, mající podobu rozpůleného dutého válce, nechá se den ležeti, aby svadla a stala se poddajnější. Následujícího dne napne ji dělník na oblou tyč, která jest mnohem tlustší nežli větev, se které kůra byla sloupnuta, a měděným, do půlkruhu zakřiveným nožem počne s ní vnější bezcennou vrstvu (korek) odstraňovat, až zbude jen tenká vrstva vnitřní, asi tloušťky kreslícího papíru, velice vonná a kořenná. Netřeba snad ani připomínat, že tato manipulace jest dosti obtížná a že vyžaduje dělníků zvláště dovedných, kteří musí zejména dbát toho, aby se kůra nepotrhala.

Dosud měla takto připravená syrová kůra barvu bělavou. Aby se změnila v skořici, jak se prodává v obchodech, položí se vždy 8-10 kor na sebe v malou slohu, načež se tyto korové slohy suší a to nejprve ve stínu, potom na parném slunci. Sušením změní se dosavadní bělavá barva kůry ve žlutohnědou (skořicovou) a oba okraje korových sloh svinou se dovnitř, tak že vzniknou dvojité trubice, jejichž stěny skládají se z tolika vrstev, často pouze 1/4-1/2 mm silných, kolik kor bylo na sebe položeno.

Usušená a pro obchod určená skořice sváží se pak do skladiště, kde zvláštní znalci neboli ochutnávači dle jemnosti ji roztřiďují. Po té se svazují trubice stejné jakosti do svazků, obyčejně 100 trubic do jednoho, a ty zašívají se pak do plátna, aby se z nich libé aroma při obchodní dopravě nevytrácelo.

Úlomky a odpadky skořice, které vznikly při loupáni, oškrabování a sušení kůry, zužitkují se tím, že se buď rozemelou na moučku, která pak přichází do obchodu jako skořice mletá, anebo se z nich, tak jako z květů a listů, destilací vytáhne vonný, těkavý olej - silice skořicová (oleum cinnamomi), jíž upotřebuje se v lékařství, ve voňavkářství a v likérnictví.

Nejlepší a nejjemnější skořice pravá vyváží se z jihozápadního pobřeží Cejlonského, zejména z okolí města Kolomba. Skořice tato, vynikající lehkostí a palčivě kořennou, při tom však nasládlou chutí, prodává se v dvojnásobně svinutých, 3-10 dm dlouhých a asi 1 cm v průměru širokých trubicích, jejichž stěny, jak už svrchu pověděno, jsou složeny z 8-10 tenkých, těsně k sobě přiložených vrstev. Pro vysokou cenu prodá se však pravé skořice cejlonské u nás velice málo.

Původně těžili na Ceyloně veškeru skořici ze stromů planě rostoucích, které tam tvořily rozsáhlé lesy. Teprve v druhé polovici 18. století, když skořicovníkové lesy valně prořídly, počali Holanďané zakládat skořicovníkové plantáže a zásobili pak skořicí celou Evropu. když však přejali panství nad Ceylonem Angličané, omezili kulturu skořicovníku, poněvadž následkem vysokého cla a veliké konkurence se strany Číny málo se vyplácela. Teprve v 19. století povzneslo se na Ceyloně opět pěstování skořicovníku a dnes zaujímají plantáže skořicovníkové na tomto ostrově takovou rozlohu, že se z nich vytěží ročně přes 10.000 metr. centů skořice.

Většina této skořice spotřebuje se dílem doma, dílem v Anglii. Do našich zemí, jak už nahoře pověděno, dováží se jí velice málo. Mnohem větší část skořice, která se u nás prodává jako koření v obchodech, pochází ze skořicovníku kassiového neboli sk. čínského (Cinnamomum cassia Blume, C. aromaticum Nees), jenž má oproti skořicovníku pravému poněkud užší listy se srstnatými řapíky.

Pěstují jej hlavně v jihovýchodní Číně, zejména v okolí města Kantonu, na ostrovech Sundských (Sumatře a Javě), v menší míře též ve Vých. Indii. Pěstování děje se podobným způsobem jako pěstění skořicovníku pravého na Ceyloně. Manipulace spojená se sušením kůry a její úpravou pro obchod jest však mnohem jednodušší a nevyžaduje tolik práce. A poněvadž skořice ze skořicovníku kassiového ani jakostí skořici pravé se nevyrovná, a nať mnohem slaběji voní a zatrpkle chutná, jest mnohem lacinější. Od pravé skořice liší se skořice kassiová také tím, že přichází do obchodu v trubicích červenohnědých, na povrchu drsných - často ještě na vnějším povrchu se zbytky šedého korku - které mají mnohem silnější stěny a jsou jinak svinuty: každá kůra jest totiž svinuta pro sebe v tenkou, jednoduchou (nikoli dvojitou) trubici a slabší trubičky jsou do silnějších volně nastrkány.

Hlavními tržišti kassiové skořice jsou čínská města Kanton a Honkong, odkud se jí v obchodech obyčejně říká skořice čínská.

Vzhledem k tomu, že starověcí Peršané a Arabové skořici nazývali dar chini, t. j. dřevo čínské, zdá se, že původně vedl se obchod jen s touto skořicí a že skořice, o níž se zmiňují starověcí spisovatelé řečtí a římští, na př. Hérodot a Plinius, a o níž děje se zmínka v Mojžíšově bibli, byla skořice ze skořicovníku kassiového.

Již z toho, co právě pověděno, vysvítá, že požívání skořice sahá do dob pradávných. Původně užívalo se jí jako léku velice proslulého, o němž platilo latinské přísloví: Miror, quod moritur homo, qui utitur cinnamomo, t. j. divím se, že ten člověk umírá, který skořice často požívá. Do našich zemí bylo zavedeno užívání skořice ke kořenění pokrmů nejspíše z Itálie, jak soudit možno ze stati jednající o skořici v Herbáři Mathiolově.

Na konec budiž poznamenáno, že oba druhy skořice (pravé i čínské) často se falšují kůrou z jiných, méně cenných skořicovníků, anebo kůrou, ze které skořicová silice byla vytažena. Do mleté skořice přidávají nepoctiví obchodníci rozemleté slupky z mandlí, ne-li dokonce prach z rozemletých pálených cihel.